Rozhovor s Martinem Bakerem u příležitosti zahájení studia Bothmerovy gymnastiky v České Republice. Rozhovor se uskutečnil v Praze dne 13. září 2015 a s Martinem Bakerem rozmlouvali Martin Cvrček a Pavel Bednář.
…
MC: Hodně lidí se mě ptá, co je to vlastně ta Bothmerova gymnastika, a já vždycky odpovídám různě podle toho, kdo se zrovna ptá, a jsem si vědom toho, že na tu otázku není jednoduchá odpověď.
MB: Ono s tou odpovědí je to poněkud komplikované – můžeš říct, že jsou to taková konstruktivní pohybová cvičení, ale copak nejsou jóga nebo taiči taky prospěšné? Problém je v tom, že v Bothmerově gymnastice je obsažena celá řada různých pohybových cvičení, a tak není jednoduché shrnout vše do jedné vyčerpávající definice. Například když někdo přijde na náš víkendový kurz, tak si tam bude chvíli hrát jako osmiletý a pak zase jako dvanáctiletý a pak se bude zase soustředit na velmi pomalé a přesné pohyby, v nichž je ukryt hluboký význam, takže to není vůbec jednoduché přesně definovat. Když se ale pokusíme popisovat samotná Bothmerova cvičení, budeme stavět na hlubším porozumění určitým zákonitostem pohybu v prostoru definovaném třemi prostorovými rovinami a šesti směry pohybu. Pak budeme muset porozumět tomu, že každý pohyb v prostoru v daném směru je nositelem odlišné kvality. Toto diferencované vnímání prostorové orientace se ostatně objevuje i v jazyce – náš jazyk je plný výrazů, které jsou od tohoto diferencovaného vnímání prostorové orientace odvozeny, funguje to tak v angličtině a jsem si jistý, že podobně tomu bude i v češtině. Výrazy jako „stát nohama pevně na zemi“ nebo „držet se při zemi“ vyjadřují jinou kvalitu než výrazy typu když má někdo „hlavu v oblacích“ nebo se cítí „povzneseně“. Tyto výrazy jsou založeny právě na odlišném vnímání prostorových směrů, v tomto případě směru nahoru nebo dolů. Stačí když nasměruješ ten oblouček u emotikonu (smajlíku) nahoru nebo dolů a hned každý okamžitě pozná, jestli jde o vyjádření radosti, nebo smutku.
PB: Je to něco, co bylo vědomě zakomponováno do těchto cvičení hned na počátku, kdy je Fritz von Bothmer vytvářel, a je tedy jejich podstatou právě toto diferencované vnímání prostorové orientace?
MB: Myslím že ano. V knize, kterou Fritz von Bothmer napsal, popisuje tyto prostorové síly a směry a to, jak se je lidská bytost učí postupně zvládat. Cvičení, která vytvořil, pak odpovídajícím způsobem rozvíjejí vnímání těchto různých prostorových kvalit v závislosti na věku a vývojovém stupni dětí a mládeže. Podle toho, jak dalece jsou již děti inkarnovány, nakolik už stojí nohama pevně na zemi, jsou pak tyto cviky zařazovány v rámci tělesné výchovy a pomáhají toto vnímání jednotlivých prostorových kvalit posilovat a dále rozvíjet. Tak například dítě, kterému je sedm, osm let, se bude ještě plně identifikovat s dospělými a především se svými rodiči. Tak třeba v mé třídě přijde dítě, sedne si vedle mě a začne mi omylem říkat tati, aby se vzápětí rychle opravilo. Jestli je to táta nebo pan Baker nebo jiný dospělý člověk, pro něj neznamená velký rozdíl, jsou to prostě dospělí, kterým on plně důvěřuje. A když se dítě v tom věku podívá na strom, nevidí to, co vidíme my, nevnímá to stejně. My uvidíme strom a hned si představíme, jak v něm probíhá kapilární vzlínání a v listech pak fotosyntéza, a posuzujeme, jak je ten strom rovný, poznáme, že je to bříza, jejíž listy se používají na tohle a kůra zase na támhleto a podobně. Samozřejmě, že v tom pořád vidíme i ten strom a dovedeme obdivovat i jeho krásu, ale zatímco my jsme od toho stromu odděleni, sedmi-, osmileté dítě uvidí strom a pro ně je to přírodní objekt, který nasává všemi smysly, protože od něj ještě není oddělené. Teprve postupem času se děti z toho okolního světa vyčleňují. A tak nemůžeme mít opravdový vztah s dítětem, kterému je sedm, osm let, protože na nás bude ještě velmi úzce napojeno, ale až jim bude čtrnáct, patnáct let, budeme spolu moci začít vytvářet vztah, protože už od sebe budeme vzájemně odděleni. Dítě zůstává po velmi dlouhou dobu spojeno s rodiči a to oddělování se děje pomalu a zároveň skokově. K jednomu takovému většímu skoku dochází, když jim je devět a k dalšímu pak ve dvanácti, třinácti na začátku puberty a právě v tomto období se děti nebo už adolescenti potřebují potkávat s různými výzvami ve svém fyzickém těle. V tomto čase opouštějí dosavadní lehkost pohybu a stávají se těžkopádnějšími. A postupně, jak dítě dospívá, začínají se kolem něj pomalu ztělesňovat i ty prostorové roviny a směry. Pravolevá rovina je spojena s posuzováním a rozhodováním, proto nemůžeme po dítěti v raném věku chtít, aby bylo soudcem. Kdybyste byli za rychlou jízdu předvoláni na dopravní policii a tam sedělo za přepážkou devítileté dítě, asi byste měli pochyby o správném posouzení vašeho přestupku, protože člověk v tomto věku ještě neumí zvažovat všechna fakta a dojít k vyváženému rozhodnutí. Malé dítě žije ještě převážně ve světě fantazie a je to tak správné. My bychom měli vcházet za nimi do tohoto světa fantazie a učit je pomocí příběhů a zapojením představivosti, a teprve postupně, jak se dostávají nohama více na zem, jako se to děje v pubertě, začít používat více intelektuální termíny a začít svět popisovat diferencovaně.
PB: A když říkáš, že bychom měli učit skrze příběhy a představivost, je tento přístup použitelný i pro tělesnou výchovu?
MB: Rozhodně, když hrajeme hry s malými dětmi, řekněme sedmi-, osmiletými, potřebujeme nějaký obraz nebo jednoduchý příběh, do kterého to cvičení nebo hru zarámujeme tak, aby to nebylo jen o tom, že řeknu: „Tak teď písknu na píšťalku a začnu vás honit, a když vás chytnu, tak vy začnete honit ostatní,“ to by pro děti nebylo ani trochu zábavné. Ale když jim budete vyprávět jednoduchý příběh, třeba o zajících a lišce, pak je dostanete do hry a děti budou samozřejmě vědět, že nejsou lišky ani zajíci, ale přijmou ten rámec a bude to celé o lišce, která honí zajíce. Děti by stejně samy přišly s nějakou fantazií kolem té aktivity, a když jim něco nenabídneme sami, můžou přijít s něčím, co se nám možná nebude tak docela zamlouvat, jisté však je, že s něčím určitě přijdou samy. My zde ale máme úžasnou příležitost na děti skrze tu hru působit formativně. Ta hra v sobě obsahuje důležité sociální a morální aspekty, byť jde jen o to přijetí skutečnosti, že jsem byl chycen, protože děti rozhodně za žádnou cenu nechtějí být liškou chyceni. Ale jsi chycen a musíš si to přiznat: „Ano, byl jsem chycen.“ To je ten morální aspekt, který je důležitý pro to, abychom všichni mohli hrát společně podle jasně daných pravidel. Jde tedy o důležitou fázi učení, kterou musí projít, učení hrou, která pracuje s představivostí, ale učí se přitom také respektovat pravidla.
PB: Jde vlastně o takový holistický přístup, protože chceme, aby se děti rozvíjeli na všech úrovních, je to tak?
MB: Ano, na všech úrovních, ale samozřejmě také chceme, aby běhaly a posilovaly svou oběhovou a svalovou soustavu. To je také důležitý aspekt rozvoje, ale neměli bychom je redukovat na nějaké malé stroje, které potřebují prostě jen naolejovat. Když se budou hýbat, bude lépe fungovat jejich tělo i mysl a budou celkově zdravější a odolnější. To je prostě fakt a my musíme našim dětem napomáhat k tomu, aby se hýbaly pokud možno co nejkonstruktivnějším způsobem.
PB: Ale pak je tady riziko, že tím, jak se dnešní děti hýbou málo, ve srovnání s tím, kolik pohybu jsme měli my, dochází u dětí k pohybovému deficitu, který někteří rodiče řeší tak, že je dají do nějakého sportovního oddílu, aby byla tato jejich přirozená potřeba pohybu naplněna. To ale nemusí vždycky fungovat, že?
MB: Sportovní kluby můžou být v něčem dobré, ale musíme si uvědomit, že sport jako takový není aktivitou pro děti, je to spíše aktivita pro dospělé, přičemž i adolescenti v něm mohou dosahovat dobrých výsledků a pomocí sportu se rozvíjet na cestě k dospělosti. Není to však aktivita pro děti a jakkoliv to může znít banálně, děti by měly hrát především dětské hry. Když já jsem byl v dětském věku, tak pomalu končila ta doba, kdy jsme si jako děti ještě hrávali na ulici. Měli jsme celou škálu oblíbených her a měli jsme party, s kterými jsme vyráželi do lesa, kde jsme stavěli různé příbytky a domečky v korunách stromů, a to je něco, co dnešní děti už moc nezažijí. Měli bychom se k tomu vracet a uvědomit si, jaká moudrost byla v těchto hrách obsažena a jak široký rejstřík pohybových aktivit jsme si díky nim mohli osvojit. Skákali jsem přitom, učili se běhat, rychle měnit směr, stát nehybně na místě, balancovat, lozit, houpat se, plazit se, schovávat se, házet, chytat, odhadovat vzdálenost, rozlišovat tvrdý a měkký povrch a podobně. Měli bychom si uvědomit, že právě prostřednictvím dětských her mají děti šanci vytvořit si již od útlého věku ucelenou pohybovou ‚slovní zásobu‘ a také zažívat radost z pohybu tak, aby v pozdějším věku, když přijde na řadu sport, byly dostatečně vybaveny a mohly si jej i užívat. Neměli bychom přehnaně akcentovat soutěživost právě z toho důvodu, aby si děti mohly i dál užívat především samotnou radost z pohybu. A když se jim podaří občas zvítězit, tak je to fajn, ale neměli bychom se soustředit jen na tu jednu věc, na tu vypjatou soutěživost, která přichází z profesionálního sportu. Podle mého názoru bychom už profesionální sport ani neměli nazývat sportem, je to spíše boj o život, a sportoviště by se také neměla nazývat stadióny, ale arénami, kde se vede boj na život a na smrt.
MC: Ale může být sport v určité fázi vývoje užitečný? Jako třeba v adolescenci?
MB: Určitě. Já myslím, že je to opravdu dobrá a užitečná věc. Soutěživost také není špatná, jde o užitečný vzdělávací nástroj, řekl bych dokonce nástroj nepostradatelný, ale musíme se s ním naučit pracovat. Dá se říct, že my všichni soutěžíme se zemskou přitažlivostí, abychom mohli vůbec vzpřímeně stát, takže soutěživost jako takovou k životu všichni nezbytně potřebujeme. Ve sportu má soutěživost určitě také své místo, ale má své místo teprve v období od puberty, kdy můžeme začít mladé lidi učit získávat specifické dovednosti nezbytné pro určité hry a určité sportovní disciplíny. Umožněme však předtím dětem, aby si mohly osvojit celou škálu individuálních sportovních disciplín, jako je lyžování, atletika, plavání, i kolektivní míčové sporty, kde se cvičí v běhání, házení a v jiných dovednostech, umožněme jim, aby to vše mohli zažít. Ano soutěživost, kterou mohou zažít prostřednictvím sportu, je dobrá věc. Myslím, že to může mladým lidem pomoci v jejich zdravém rozvoji, ale neměli bychom přehnaně akcentovat vítězství a prohry, je to jed, který odrazuje lidi od toho, aby si šli jen tak s chutí zasportovat. Je v pořádku, když občas zažijete prohru, je to tak správně a je dobré projít si tou zkušeností, ale někdy na to klademe až přehnaný důraz. Ano, když dostaneš jako odměnu za zlatou medaili padesát tisíc liber, tak není divu, že se budeš radovat, ale už to není radost ze hry a z pohybu, je to také něco na způsob zábavního průmyslu. A protože jde o byznys, který řídí byznysmeni, jde při tom především o zisk, a tento obraz sportu nepřispívá zrovna příznivě k rozvoji tělesné výchovy na školách.
PB: Říkal jsi, že jsou ta cvičení a hry v Bothmerově gymnastice pro děti atraktivní, protože jsou vybírány přiměřeně jejich stupni vývoje, je ale zajímavé, že na kurzech Bothmerovy gymnastiky pro učitele se do stejných her zapojují dospělí a že jsou šťastni a plně ponořeni do hry. Kde se v dospělých bere takový entusiasmus?
MB: To je opravdu zajímavé, že? Víš, když si chceš v dospělosti zacvičit nebo zasportovat, máš k dispozici jen omezenou možnost výběru. Můžeš jít do tělocvičny nebo posilovny, můžeš se přihlásit do nějakého sportovního klubu anebo chodit sám běhat nebo si zaplatit nějakou aktivní zážitkovou dovolenou. Existuje jen určité omezené množství aktivit, do kterých se můžeš zapojit, ale asi těžko budeš moct navrhnout svým přátelům: „Hele, pojďte, zajdem do parku a zahrajem si na hoňku.“ To by znělo trochu infantilně. Ale když pak máš příležitost zahrát si různé hry, užiješ si přitom spoustu legrace, zapojíš celé tělo a taky se při tom docela unavíš. Já když hraji v tělocviku s desetiletými dětmi jednoduchou hru na honěnou, tak jsem úplně vyčerpaný – a nejen fyzicky, protože musíš být pořád ve střehu.
PB: Takže jsme znovu u toho, že nám nejde jen o tu fyzickou aktivitu a povzbuzení oběhové a svalové soustavy, ale i o to, že musíš během hry používat a rozvíjet různé strategie a osvojuješ si i jiné životní dovednosti, je to tak?
MB: Ano. Samozřejmě v útlém věku, když si hrajeme s malými dětmi, tak ty hry budou co nejjednodušší a s jasným zadáním – já tě teď budu honit a ty budeš utíkat a nemůžeš se přitom schovávat. Je to velmi jednoduché a je jen několik způsobů, jak utéct, a když tě někdo chytí, tak máš babu. Ale stejně při tom budou vnímat i různé možnosti využití prostoru a různých druhů pohybu – když budu nejprve předstírat, že poběžím tímto směrem a pak na poslední chvíli směr změním, nebo když budu měnit rychlost pohybu nebo najednou prudce zastavím. No a postupně budeme přicházet s hrami, které vyžadují více strategie a taktiky, takže se budou muset chvíli zastavit a zamyslet, jestli nebude lepší chvíli počkat a pak běžet zase jiným směrem a podobně… Takové hry vzbudí větší zájem a okoření tu pohybovou aktivitu o ten moment odstoupení a zamyšlení. A tak se bude postupně zvyšovat jejich úroveň i potřeba strategie a taky celková intenzita té aktivity.
MC: Já bych rád věděl, proč nedáváme dětem šanci být dětmi a užívat si vše, co k tomu patří. Děje se to všude kolem nás, ale proč to tak je?
MB: Je potřeba si uvědomit, že zhruba tak do konce druhé světové války bylo všechno jasně dané, ať jsi žil ve městě nebo na vesnici, život měl svůj jasný řád a nikdo jej moc nezpochybňoval. Na vesnici fungovala nějaká rada starších a pak tam byl pan učitel a farář, a když jsi potřeboval poradit, obrátil ses na ně a oni ti řekli, co a jak máš dělat. A když ses narodil na statku, tak ses stal statkářem a následoval jsi svého otce. A ženy se v té době vdávaly ve dvaceti a hned měly děti a staraly se o ně a vše bylo jasně dané. V neděli se chodilo do kostela a všechno mělo svůj řád. A teprve koncem padesátých let se lidi začali ptát: „Proč bych měl vlastně dělat zrovna tohle?“ A chtěli vzít svůj osud do vlastních rukou a nedělat jen to, co si přáli jejich rodiče. Dnes je to naprosto samozřejmé, ale v té době to nebylo tak snadno akceptovatelné. A když jdeš dnes po městě a vidíš někoho s modrými nebo zelenými vlasy, tak se ani neohlédneš. Náš přístup se úplně změnil a je pro nás samozřejmé, že má dnes každý právo svobodné volby. Ale v tomto ovzduší svobody a otevřenosti není vždy jednoduché učinit to správné rozhodnutí, když nad sebou nemáš tu autoritu. A pak je tady ten obrovský vliv reklamy – když budeš pít coca-colu, budeš vypadat jako ti lidé z reklamy, a musíš si koupit tohle auto a tyhle šaty, abys byl ‚in‘. A tvé ambice jsou roztříštěny do více stran a přestáváš se v tom orientovat. A všechno je to hlavně byznys, takže i ze sportu se stal výdělečný byznys a noviny plní příběhy těch sportovních celebrit o podporuje se rivalita velkých jmen, jako je tomu třeba v tenise. A my jsme vtahováni do těch příběhů a ztotožňujeme se s těmi vzory, a to pomalu prosakuje i do sportovních klubů, kde pak děti hrají v replikách dresů těch celebrit, a celé je to postavené na tom úspěšném marketingu. A proto je dnes tak důležité nabízet dětem hry a aktivity, které jsou přiměřené jejich věku, aby si je mohly naplno užívat. A protože jsou děti tolik zasaženy tím účinným marketingem sportovního průmyslu, musíme bojovat i o to, aby si děti mohly ještě užívat i radost z pohybu.
PB: A jak se s tím dá bojovat?
MB: Musíš v nich probudit zájem a ty hry je musí opravdu bavit.
MC: Dalo by se říct, že waldorfská pedagogika a Bothmerova gymnastika představují ten typ vzdělávání a výchovy, který umožňuje dětem, aby se mohly stávat více samy sebou a rozvíjet svou samostatnost?
MB: Ano, já věřím, že waldorfská pedagogika může dětem pomoct k naplnění jejich individuálního osudu, protože je větší šance, že k tomu naplnění dojdou, jestliže se jim dostane vyváženého vzdělání a výchovy. Možná to nebude platit ve všech případech a za všech okolností, ale určitě je to může v mnoha směrech posílit. Je to vzdělávání, které má za cíl výchovu osobnosti člověka a nesnaží se je jen napasovat do nějaké škatulky. My chceme dětem pomoct být samy sebou.
MC: Jak může právě Bothmerova gymnastika obecně pomáhat k dosažení tohoto cíle? Teď mám na mysli i dospělé.
MB: Asi tak, že když hledáš nějakou pohybovou aktivitu a předtím jsi dělal nějaký sport a věnoval se jiným pohybovým aktivitám, můžeš mít pocit, že musí existovat ještě něco jiného, co tě může více naplňovat. Když víš, že máš rád aktivní pohyb a hledáš v tom nějaké naplnění, pak to, co cvičíme v Bothmerově gymnastice, může být pro tebe to pravé, protože to nejsou žádná nahodilá cvičení. Necvičíme ty cviky jen proto, že vypadají dobře nebo že se k sobě hodí, ony jsou založeny na celostním přístupu k lidskému tělu a k člověku obecně. Ta cvičení vycházejí z pochopení zásad fungování lidského těla, a to nejen v tom fyzickém smyslu.
PB: A to je ten důvod, proč to funguje na všech úrovních a pro všechny věkové skupiny a proč se Bothmerova gymnastika používá nejen v tělesné výchově, ale i v léčebné pedagogice a terapii?
MB: Ano. Znám někoho, kdo pracuje se starými lidmi a pomáhá jim těmito cviky udržovat pohyblivost a celkovou čilost. A antroposofičtí lékaři často využívají Bothmerovu gymnastiku při fyzioterapii, i když to ještě není tak široce rozšířená praxe.
PB: Takže to léčebné použití Bothmerovy gymnastiky je především v oblasti fyzioterapie?
MB: Ano, ve spolupráci s fyzioterapeuty. Například jeden můj známý osteopat, který prošel naším výcvikem a sám se pak stal i lektorem, za mnou nedávno přišel a dělal si legraci, že má kvůli mně menší příjem. Vyprávěl mi, jak za ním jednou přišla pacientka s bolavým ramenem a on si říkal, že to bude tak na čtyři sezení jako obvykle, než se to rameno podaří rozhýbat. Ale poté, co použil pár cvičení Bothmerovy gymnastiky, bylo rameno v pořádku již po dvou sezeních. A tak si stěžoval, že ho připravuju o peníze, ale na druhou stranu má nabito, protože ta jeho metoda funguje a jeho popularita díky tomu stoupá.
PB: Dovedu si představit, že nejde pouze o krátkodobý účinek, ale může to lidem pomoct osvojit si lepší pohybové návyky.
MB: Ano, takový osteopat může hýbat kostmi, a pokud jsi měl nějaký úraz, tak může pohybem kostí a kloubů srovnat to základní kosterní nastavení. Ale pokud tvé držení těla není s tímto základním kosterním nastavením dlouhodobě v souladu, může dojít k takovým změnám, že je ani osteopat nebude moct napravit a ty se pak musíš znovu učit správnému držení těla. A proto říkám svým kolegům fyzioterapeutům, že my potřebujeme je jako odborníky přes svaly a kosti, a oni zase potřebují nás. Fyzioterapeuti můžou lidem pomoci vyléčit zranění a my je můžeme zase naučit správnému držení a pohybu těla.
PB: Takže vy je můžete naučit zdravým vzorcům pohybu?
MB: Přesně tak. V dnešní době vyrůstá generace pohybově poněkud neohrabaných lidí, protože se moc nehýbeme a ten pohyb, který máme, není úplně v souladu se zásadami zdravého držení těla – hodně sedíme za volantem nebo u počítače a děláme pohyby, které nejsou úplně v souladu s naším základním nastavením. Tak není divu, že máme problémy a že naše tělo potřebuje trochu pomoci.
MC: Martine, zajímal by mě tvůj názor na taková starodávná pohybová cvičení, jako je taiči nebo jóga. Jsou to hodně staré systémy, které teď procházejí určitou renesancí, a já jsem sám taiči cvičil. Tak bych rád věděl, jestli existuje nějaká souvislost mezi těmito systémy a Bothmerovou gymnastikou nebo v čem se od sebe případně liší?
MB: Já myslím, že taiči je úžasná věc a když ho cvičíš, tak se můžeš cítit báječně, ale je to něco, co má své kořeny v době hodně vzdálené. A myslím, že jak se jako lidstvo vyvíjíme, posouvá se i naše vědomí, a tak bych se na to dnes díval podobně, jako když se díváš na nějakou starobylou architektonickou památku, která je krásná napohled, ale už bys v ní nechtěl bydlet. Ano, můžeš do ní vstoupit, podívat se, jak vypadá zevnitř, a všechno si to dobře prohlédnout. A tak je to i s taiči, které se skládá z celé řady kultivovaných pohybů, které jsou krásné napohled. Ale já si myslím, že tam jde hlavně o to, jak být víc sám se sebou, uzavřený ve svém vlastním prostoru. Všechny ty pohyby jsou hodně pomalé, je to vlastně takový zpomalený boj. Ano, jde o bojové umění, které je zpomalené a prováděné s úžasnou precizností.
PB: Ono ale může mít i své bojové aplikace, které se cvičí i v párech…
MB: Ano, to je pravda, ale na to bych odpověděl otázkou, zda skutečně potřebujeme trávit tolik času osvojováním si umění boje. Je to opravdu něco, čemu chceme věnovat tak velkou pozornost? Je potřeba zamyslet se nad tím, kolik času tráví mladí lidé osvojováním si bojových praktik, které se dají použít pro zneškodnění nebo dokonce zabití protivníka. Ano, za určitých okolností to může být užitečná praxe, ale pokud se chceme někam posunout v našem vývoji, měli bychom tyto aktivity minimalizovat a naopak maximalizovat ty aktivity, kde se učíme vzájemné podpoře a spolupráci. Měli bychom vycházet ze základní premisy, že společně sdílíme existenci na planetě Zemi, a měli bychom při řešení problémů spíše spolupracovat než je řešit bojem. A když se vrátím k taiči, tak to cvičení obsahuje převážně pohyby, jež jsou spíš dostředné, málokdy tam používáš nataženou paži nebo odstředivý pohyb obecně. Jsi usazen ve svém středu, a to může být pozitivní. V taiči pracuješ s tou vnitřní energií čchi a dál ji kultivuješ, zatímco v Bothmerově gymnastice je většina pohybů orientována směrem ven do okolního prostoru a ta cvičení pracují s prostorovými rovinami a jejich různými kvalitami. A tak bych řekl, jakkoliv to může znít předpojatě, že Bothmerova gymnastika nás na rozdíl od taiči posouvá dál, aniž bych tím chtěl taiči jakkoliv diskreditovat.
MC: Já když jsem cvičil taiči, tak jsem to cítil podobně. Zajímalo mě spíše to zdravotní hledisko cvičení a ne ten bojový aspekt, ale stejně jsem se pohyboval více ve svém vlastním prostoru, kdežto když cvičím Bothmerovu gymnastiku, vztahuji se více k okolnímu světu a zároveň jsem víc v kontaktu i se svým tělem v tom prostoru. Souhlasím s tebou, že bychom měli aktivněji přistupovat k tomu, co se děje kolem nás, a ne čekat, pevně usazeni ve svém středu, na nějakou nirvánu.
MB: Přesně tak. To je jeden ze základních principů a také rozdílů mezi taoismem, buddhismem a západním esoterickým křesťanstvím, ke kterému se hlásíme. V jogínském sedu například pokládáš chodidla otočená směrem k nebi, aby ses spojil s tou nadpozemskou dimenzí. Možná to příliš zjednodušuji, ale tak nějak to funguje. Zatímco v Bothmerově gymnastice stojíš vždy vzpřímeně, s nohama pevně na zemi a jsi plně napojen na okolní svět, do kterého vstupuješ, abys něco vykonal. Jedním ze základních principů Bothmerovy gymnastiky je vzpřímený postoj s chodidly pevně opřenými o zem, tak aby sis mohl plně uvědomit tu vertikálu, ve které se zpřítomňuje tvé já. Stojíš vzpřímeně a jsi v určitém vztahu k okolnímu světu. Pak se můžeme ptát – jak se k tomu okolnímu světu stavíš, jaké jsou tvé postoje? A tady se opět vracím k jazykovému vyjádření určité prostorové kvality – neříkáme přece, že náš posed vůči světu kolem nás je takový či makový. Stojíš vzpřímeně a zpříma hledíš na okolní svět, nevzhlížíš k nebi, a jedině tak můžeš uskutečnit své poslání zde na Zemi.